Janiho kostlivci ve skříni

Janez ( Jani) Brajkovic je špičkový profesionální cyklista, který závodil za týmy jako Discovery Chanel, Astana, Bahrain Merida či RadioShack. V roce 2018 měl pozitivní dopingový nález na Methylhexanamine (MHX) a následně dostal trest v déle 10 měsíců. MHX je stimulant, který se používá při změně struktury těla ( hubnutí) a je součástí mnoha doplňků stravy ať již oficiálně nebo jako skryté činidlo zvyšující “hubnoucí” efekt daného doplňku bez uvedení na obalu, neboli jde skrytou kontaminaci výrobku. Potud se Janiho příběh neliší od mnoha dalších u kterých tyto či podobné látky byly nalezeny….

Jenže před týdnem Jani publikoval na svém blogu zcela zásadní text, který výrazně přesahuje cokoliv co zatím bylo napsáno v profesionální cyklistice o úpravě váhy jako zásadního tréninkového nástroje pro zlepšení mantry mnoha jak amatérských, tak profi cyklistů a vrchařů zejména - výkon ve W/kg. Když už nejde zvýšit výkon, tak snížíme váhu. O tom, kam to může vést je následující text, který bez dalších komentářů přetiskujeme v původním znění s Janiho souhlasem.

 Slovenia's Janez Brajkovic sits on the ground after falling during the 176.5 km sixth stage of the 100th edition of the Tour de France cycling race on July 4, 2013 between Aix-en-Provence and Montpellier, southern France.  AFP PHOTO / JOEL SAGET        (Photo credit should read JOEL SAGET/AFP/Getty Images)

Skeletons in the closet

This is hard, and after thinking a lot, it's probably not the right title.

You see, "skeletons in the closet" is a phrase used to describe an undisclosed fact about someone which, if revealed, would damage perceptions of the person. It shouldn't be this way. It's not.

This problem of mine will explain a lot about me, my actions, reactions and above everything why I'm so determined to race again. Even though it still comes with a lot of shame, I believe, it outweighs the downsides. I wish I was alone, an outlier, but I'm not.

It's about what I've been dealing with throughout my career, on and off, but never gone completely.

It's about poor relationship with food, disordered eating which became an eating disorder, bulimia.

It happened quick and before I knew it, I realised I was not in control anymore. It had me under control, no matter what.

Ironically it was not about the weight, I was always lean and if needed I could lose an extra kilo or two without a problem. I didn't know what was it about at the time, if not the weight. And I didn't know how to fix it.

Being such a taboo topic, I couldn't just tell someone and ask for help. I learned to live with it, hoping I was gonna be OK. And I was, for some time. But every time I hit a hurdle, poor performance, being in an argument with team management, being judged by others, IT reminded me it was my fault, it was still here, to stay, I was being a hypocrite, liar and not enough.

This doesn't make sense to many, but for those who were, or still are in a battle with it, it makes helluva sense.

And there are many, many in cycling. It's not a minor problem like some would led us to believe. And certainly it's not just women's problem.

Every team I've been on, from Continental to Pro Continental to World Tour, I've had team mates struggling. There were at least 5,6, with an eating disorder, many more with disordered eating behaviours. They were team captains, GT podium finishers, some were just awesome riders, team mates , happy boys if looked from 3rd person perspective.

Doctors would normally not notice it, because you become really efficient in hiding it. Only the ones who are in the same place will figure it out.

And even if management notices it, usually, they'll ignore it. It's much easier to kick the non performer out at the end of the season. But if he's riding well, that's fine too.

Although all these people dealing with it, are screaming for help, they, myself included just don't know how to start. The immense feel of shame, unworthiness, loneliness....

What's worse, others who know, or suspect (staff, management...), will go on and spread the news to other staff, GMs, DSs, Docs, other teams...

The shame, embarrassment and the feeling of being a failure is indescribable.

In my case, this was reason I never did anything for myself, my benefit, I always fought for my team mates, always defended them, at the cost of myself facing the consequences. Because I didn't deserve it...

THEN IT CAME THE POSITIVE TEST

I had to tell them, I told the UCI, I told them everything.

The whole reason I took that meal replacement was, because it was the only thing I could keep in. In that period there wasn't a day I wouldn't cry before going out for a ride. I was desperate, and everything was dark to me. The thing I loved, I dedicated whole life to, was being taken away from me.

I knew I had to give my body at least something, to function.

And that was that meal replacement, oats, animal protein, natural flavours....and undisclosed methylhexaneamine unfortunately.

The UCI promised their medical department would contact me. IT NEVER HAPPENED.

They knew we have a problem, the problem that is ruining people's lives, careers, but they don't want to do anything about it...nada, zero

Well, the sock height seems to be more important, right?

MORE EMBARASSEMENT

I also had to tell my team at the time. Only one person though. I told him what was happening.

After some time, I had a meeting with another person, the team president.

She was pissed but at the same time, she opened my eyes. She knew how to deal with problems, being a high achiever herself.

Suddenly there was a bright light.

We decided I was gonna do everything possible to get as minimal suspension as possible, then I would return and they'd give me another chance.

Throughout next 6 months I asked again and again if this still holds true, because, honestly, I would totally understand if they said no. After all, there's a positive test.

All was good, they said...

Until it wasn't

After I agreed to 10months, I met with "the" guy again.

Everything changed.

And the reason given was the worst I could've imagined. All my darkest confessions, everything I told him, was spun in a way it fit his reasons to drop me. That hurt, it hurt way more than anything else so far.

The first couple of people I told my secret, they ignored it, or even worse, used it against me. :(

LOOK FOR POSITIVES IN NEGATIVES

Man that is so true.

In a way this was a blessing, I found help, I'm doing well, and I'm not offended by negative comments if I know they're wrong. I don't care what other say or think what I should do and how I should live.

I have self confidence back, I love myself. And in order to love others, you need to love yourself first.

I can take a critic if it's justified, nobody's perfect. And as long as you get up after falling down, you're not a failure.

This is why I want to race, cycling is me, we're inseparable. I'm aware there will be time to stop, and I have a future plan, but this is not the time yet.

I've been riding better than anytime in the past 7 years, I rode for 26.000km since January. Riding gives me freedom, best solutions come while out riding. Problems get solved, and even the toughest ones are rationalised and don't seem to be that tough anymore.

I'll be honest, I've tried to race Tour of Slovenia for national team, got no answer from them.

I also emailed every team to get into Tour of Utah, willing to cover all expenses myself, everything.

It's not easy, and I don't know if there's a chance, but I'll persist until the end.

It might not the Utah, but eventually somebody will say YES.

NOT JUST ABOUT ME

Right, this shouldn't be just about me, It should be about others as well. I didn't write this piece to get attention, or others feeling sorry for me. I'm doing ok, most of the time, not great, but still, good enough.

I wrote this to let everybody know, from hypocrites to people working in cycling, we have a problem. Whether you like it or not, it shouldn't be such a taboo topic.

Someone who fractures a bone and carries on, is seen as a hero, but somebody struggling for months, years, with mental issues, eating disorders, addiction, is WEAK?

Here, I exposed myself, and even now, writing this, it bring tears on my eyes. It shouldn't be like this. This is fixable. I'm not the right person for help, but just a talk with someone who's been through it will help immensely. The load that comes off your chest is indescribable.

It gives hope.

Everyone, anyone you're free to give me a call, anytime. I get you. I'll listen.

Much love

JB



Jiri DostalComment
Rozhovor pro www.behejsrdcem.cz - Jiří Dostal: „Neřešte prahy, čísla. Příroda je taky neřeší“

Co vidíš v současné době jako největší přetrvávající “sportovní” mýtus?

Mýtů je hodně a nevím, který bych nazval největší. Možná zmíním dva až tři. Vezmu to dle věku.

Za prvé není možné a dokonce si myslím, že je vysoce neetické určovat jestli dítě má vlohy pro ten který sport na základě nějakých jednorázových vyšetření či jednoduchých měření a pak doporučovat co mají dělat za sport. Nejen, že jde o tak multifaktoriální záležitost, že prostě predikce neexistuje, ale poškozuje se tím nejen dítě ale i jeho okolí.

Za druhé genetika – vím, že se nyní nabízí možnosti vyšetření od dětí po vrcholový sport, jaký je genetický profil a predispozice k vytrvalostním a rychlostním sportům. Omlouvám se, ale můj odborný názor je, že to je totální nesmysl a tahání peněz z důvěřivých lidí. Nemůže to za stavu současného vědeckého poznání fungovat a nefunguje. Jestli to trvalo 40 let pochopit laktát (a ještě si nejsem jist, že ho chápeme dobře), tak tady máme nejméně dalších 50 let, než budeme schopni validně použít genetiku k predikci výkonů.

Za třetí – trénovatelnost aerobní kapacity – VO2 max. Stále se setkáváme s názorem, že to je z velké části vrozená věc. Samozřejmě, že predispozice hrají roli, ale správným tréninkem lze zvýšit VO2max prakticky u každého, kdo je schopen trénovat. Samozřejmě ne u nemocných, ale to je jiný příběh. A to jsme už zpátky u bodu jedna a dvě. Prostě neexistuje něco jako non-responder na trénink. To je jen trénink vedený tak, že nedochází ke změně. Stačí se podívat na základ celé tréninkové přípravy – všeobecný adaptační model. Tam je vysvětlení všeho, co na první pohled nedává smysl, nebo nefunguje.

Citujme jeden nejmenovaný status: “Nejvýznamějším zdrojem energie jsou cukry, které hrají rozhodující roli při intenzivní jízdě…” Co na to říct?

Co na to říct? Trvalo asi 40 let, než se vykořenil laktátový mýtus jako kyseliny mléčné co způsobuje bolest. Tak to máme se sacharidy ještě asi dalších 30 let, než se ujme správné pochopení tohoto tématu. Pravda také je, že se každý rok názor maličko upravuje a mění. Problém také je, že existují dva militantní tábory – “sacharidový” a “low carb”, které se navzájem neposlouchají. A přitom se ukazuje, že právě propojení a schopnost organismu využívat dynamicky oba zdroje jak v nízké, tak vysoké intenzitě – tzv. metabolická flexibilita je klíčovým faktorem pro úspěch, zejména u vytrvalostních sportů.Aby to bylo ještě složitější, tak někteří pochopili rychle komerční potenciál slova “metabolická flexibilita” a vyšetřují jí při 10 minutovém VO2max testu. Jenže to není z principu možné. Pokud chcete udělat správně metabolickou flexibilitu, tak se test i s přípravou nedá udělat pod dvě hodiny.

Celý text je publikován na webu behejsrdcem.com

Jiri Dostal
Tréninková moderna Vojtěcha Hačeckého pro časopis 53x11 (2. část)

Periodizace versus kolo pro radost

 

S novým mentorem naší tréninkové rubriky Vojtěchem Hačeckým z Centra sportovní medicíny se tentokrát podíváme na to, jak ideálně rozvrhnout tréninkový proces podle trénovanosti, výkonnosti, časových možností a hlavně podle motivátorů, které daného jedince ženou dál. A zjistíme taky, kdy je periodizace už nadbytečná.

 Vezměme si pro příklad typického hobíka, který je zaměstnaný – a takových bude asi většina, protože rentiérů je mezi námi opravdu malinko. V tu chvíli se periodizace, neboli rozvržení tréninků, musí napasovat jak na pracovní, tak i na sociální režim. To si pak člověk musí položit otázku, jestli je ochoten vstát a odtrénovat před prací. Že ne? Dobře, pak zbývá odpoledne, potažmo večer, až všichni doma usnou. Nebo víkend.

Do tréninku je potřeba zahrnout všechny jeho složky, ale primárně tu aerobní, takže v daném mikrocyklu je nutné najít minimálně dvě tréninkové jednotky, kdy budeme mít možnost věnovat se základní vytrvalosti, práci v nejnižší intenzitě. Ale na to je potřeba... čas! Tam nevede žádná zkratka. A zase jsou tu jasné limity, třeba jestli musíte být v sobotu do oběda doma. Já za tu dobu stíhal objet i šest hodin. Je to celé jen o motivaci.

Podle ní si ostatně musíme rozvrhnout svůj tréninkový rok. Jestli nám jde o to, že v květnu nevypadneme kamarádům z háku, nebo že směřujeme k nějakému oblíbenému závodu. Že chceme zhubnout, nebo se jen na kole cítit líp. Bez stanovení vrcholu se těžko hledá motivace. Pokud tedy naší motivací není to, že chceme denně jezdit na kole. Pak se nemusíme bavit o periodizaci, v tu chvíli ji nepotřebujeme.

Ale pokud cíl máme, jsme na trénink namotivovaní a víme, proč zrovna jedeme pomalu nebo rychle. A ne že zrovna přišel kopec, tak do něj vypálíme naplno. V takové chvíli se znovu přestáváme bavit o trénování, ale jde víc o cvičení. Jako bych šel do posilovny jen tak. Ano, jakýkoliv pohyb je samozřejmě super, ale pokud se chci bavit o tréninku, pak musím chápat, co a proč dělám, a co jaký bude mít důsledek.

U toho si taky musíme uvědomit, že čím méně jsme na kole trénovaní, tím větší by mělo být vyvážení mezi všeobecnou a speciální přípravou. Až budeme mít něco odježděno, a to se bavíme o řádech roků, pak se můžeme soustředit jen na cyklistiku. Ne že se ve čtyřiceti zblázníme a pojedeme hodinu doraz do práce, to jen způsobíme tělu další stres podobný tomu, který prožíváme už v práci.

U vrcholových sportovců se mluví o čtyřleté periodizaci, která kopíruje olympijský cyklus (trénink je totiž dlouhodobá záležitost, strukturální změny trvají dlouho a dva roky jsou k tomu málo), nebo se může jít proti olympijské periodě a aspoň získáte nějakou medaili po olympiádě. I to je varianta, což byl tak trošku můj případ. Nevyšlo mi to o rok.

Pokud se budeme bavit o dlouhých makrocyklech hobby závodníka, pak si můžeme nastavit roční tréninkový makrocyklus, který se ale nemusí brát jako celých 365 dnů, ale jako sezona o deseti měsících. To je případ hobíka, co bude v létě jezdit na silničním kole, po pauze přes zimu v cyklokrosech masters nebo třeba na běžkách a další rok zase na silnici.

Makrocykly dělíme na mezocykly, kdy se trénuje zpravidla v režimu 3 týdny intenzivní, jeden volnější, a ještě dál na mikrocykly. Běžný mikrocyklus v cyklistice se uvádí v poměru 3+1: tři dny zatížení na jeden den volna. Ono ale není špatné se na věc podívat opačně, že je to vlastně 1+3. Že celý trénink začíná dnem odpočinku, bez kterého neprobíhá správná adaptace. Nezlepšujeme se tréninkem, to se děje až při odpočinku po tréninku, kdy musíme nechat naběhnout adaptaci. A pokud se to nestane a začínáme trénovat ve velké únavě, dochází k detréninku a přetížení. Takto si jen škodíme, cyklíme se, jdeme do spirály. A abychom se z toho dostali, musel by být odpočinek tak dlouhý, že už to zase nevydrží hlava, a znova do toho naskočíme.

Stejně se to má i s makrocyklem. Roční cyklus taky začíná volnem, kdy běžná praxe po sezoně je úplně se nehýbat. Ale ne příliš dlouho, ne víc než deset dnů, protože pak je propad zbytečně velký. I třeba nízký objem a intenzita pohybu jsou pozitivní. Je to taky doba, kdy se nejlépe trénuje svalová koordinace, technika šlapání. Když jsme na podzim odpočatí a čerství, je to ideální období naučit se nebo aspoň zlepšit se na válcích, na festce, na nízkých wattech a otáčkách.

Hned potom je třeba nastavit si cíle dalšího roku, na nichž pak stojí i celá periodizace. Netrénujeme totiž podle měsíců stylem „leden a únor jsou fází najíždění a velkých objemů, v březnu zrychluju a tak dále“, ale podle cílů. První chybou je říct si, že nějaké období, třeba to objemové, končí. Vše, čemu se v tréninku věnujeme, se věnujeme celý rok. Jenom v různých poměrech. Ke všem typům tréninku se musíme vracet i v sezoně, nelze je zcela vypustit.

Přestože se většinou trénink vztahuje k měsícům, určujícím prvkem je právě onen cíl. Nebo cíle. I hobík je schopen zvládnout jich v jednom roce víc, záleží jen na rozestupu mezi nimi. Pokud budou následovat týden po sobě, bude výkonnost pravděpodobně pořád stejná, pokud to budou dva měsíce, není problém udělat odpočinkový cyklus, dva týdny zabušit a nastoupit znovu odpočinkový mikrocyklus. A tak být vyladěný i na druhý vybraný vrchol.

Od stanovení cíle se vydáme opačnou cestou, odečítáme, až se dostaneme k začátku přípravného období. Je naším cílem oblíbený závod v srpnu? Pak musíme počítat s tím, že zhruba dvacet dnů budeme rezervovat odpočinku a samotnému ladění na závod – tomu, co nám schází (profíci ale vůbec neladí, nemají kdy a k výkonnosti dojdou skrze závody). Do této doby musí taky skončit nejvyšší zátěž, díky které jsme si výkonnost zvedli na nejvyšší možnou úroveň. To znamená, že v červenci do toho budeme tlačit nejvíc, v červnu spíš ne, ten bude podle zásad mezocyklů odpočinkovým měsícem, ale od března do dubna budeme postupně přidávat. Tam musíme vidět zlepšení, zatížení musí být progresivní. A pak povolit, aby nastoupila adaptace.

V jednom mezocyklu proto musíme odstranit intenzitu, stáhnout objem tréninku a nechat tělo oddechnout. Odpočívat potřebujeme adekvátně k zatížení. Pokud jsem začínající hobík nebo člověk s nedostatkem času, pak zkrátím mezocyklus i mikrocykly. Pokud mám vyšší výkonnost, jeden den volna může nahradit lehčí vytrvalostní trénink, ale pokud jsem na tom hůř, tělo potřebuje odpočívat víc, aby se dostalo na vyšší výkonnost.

Může to znít nelogicky „pracuju míň, dostanu se na lepší úroveň“, ale opravdu bez prostoru pro adaptaci trénink nikam nepovede. Protože méně trénovaný se během dvou týdnů zničí víc než ten trénovaný za tři. A tak je to i s roční zátěží. Když výkonnost neroste nebo se začne hroutit, znamená to, že podnět byl nedostatečný, nebo jsme to přehnali. A zase je zapotřebí zvolnit. Tělo v tréninku musíme dostatečně stimulovat, ale nepřetěžovat.

Stejně jako trénink je i periodizace velmi individuální. Někomu stačí v přípravě na vrchol pět měsíců, někomu dva. Každý si musí sám rozumně zhodnotit svoji výkonnost, jestli je schopen pět dnů v kuse bušit, což záleží hlavně na tréninkové historii (nemůžu trénovat jako můj vzor, jako kamarád, co jezdí na kole už pět let) a kam směřuju.

Při úvahách o periodizaci si musíme uvědomit, co všechno jsme ochotni pro zlepšení výkonnosti udělat. Jestli třeba dva ze tří společných tréninků vynecháme, protože se jede moc rychle (někoho ale baví závodit celý týden, a to se pak těžko dělá periodizace). Nebo jestli motivací jít na kolo není naopak právě to, že se potkáme s kamarády. Pak už ale nejde o tréninkový proces a periodizace pozbývá svého významu, pak je to ježdění pro radost. Profík dostává peníze, toho to na kole může nebavit, ale pro hobíka je radost jedinou odměnou, o tu nesmí přijít.

A ono jezdit na kole pro radost je z mého pohledu vlastně to nejkrásnější!

Vojtěch Hačecký, Centrum sportovní medicíny

Vojtech Hacecky
Tréninková moderna Vojtěcha Hačeckého pro časopis 53x11 (1. část)

Objevování limitů a limitací

 Nová sezona, nový mentor a hlavně nový přístup. Tréninkovou rubrikou nás letos provede Vojtěch Hačecký, od loňského podzimu cyklistický penzista, který ihned poté, co svlékl dres profesionála, nasadil ten trenérský a v Centru sportovní medicíny převzal odpovědnost za sportovní fyziologické testy a následnou interpretaci jejich výsledků pro sportovce a jejich trenéry.


 Byl to pro mě tenkrát celkem šok. Na kole jsem jezdil už dlouho, od roku 2000 a nějaké výsledky jsem taky „uplácal“. Třeba světovou medaili v dráhovém madisonu s Martinem Bláhou. Svého času jsem měl jet i na testy ke Quick-Stepu, ale den před odjezdem mě sestřelilo auto. Smůla. Dlouho jsem jednal i s protourovým Milramem, až do prosince se řešila smlouva, ale k profíkům jsem se nakonec nedostal.

Nelituju. Já cyklistiku nikdy nedělal primárně pro výsledky nebo pro peníze, mě bavil kolektiv a ta cesta, poznávání sebe sama, svého těla. Jsem přemýšlivý a došlo mi, že o sobě vím velmi málo. Od 2009 jsem se trénoval sám, protože jsem chtěl být lepší, abych dostal smlouvu. A... Samozřejmě jsem to podělal. Přišlo mi, že dělám málo, což je jedna ze základních chyb, kterou replikuje většina. Chtějí moc a přeženou to. Ale byla to zkušenost.

Nejvíc pyšný jsem na jaro v Aiglu, v tréninkovém centru UCI ve Švýcarsku, když jsem závodil v kategorii U23. Tam jsem v jednom týdnu dojel šestý na amatérských Flandrech, osmý na další jednorázovce a druhý na ZLM Tour, kterou vyhrál Rowe, za mnou skončil Degenkolb, čtvrtý Viviani, pátý Phinney. Nikdo jiný nebyl třikrát v desítce. Ale nevyhrál jsem bohužel nic. A pak už jsem na tuhle výkonnost nikdy nenavázal.

O to překvapivější pak bylo, když jsem v 28 letech přišel k Dr. Jirkovi Dostalovi, který vede Centrum sportovní medicíny. Tolik testů, tolik vyšetření jsem měl ve své kariéře za sebou, ale až on mi zjistil, že mám díru v srdci. Nesrostla mi chlopeň, ta záklopka mezi levou a pravou síní.

Nikdo do té doby problém neviděl, protože díra se otevírala až v zátěži. Až čtyřicet procent krevního výdeje mi tak bez očištění teklo zpět do těla a tehdy mi došlo, jak a proč moje tělo reagovalo, proč jsem se mnohem rychleji unavoval. Nevědomky jsem se s tím naučil žít a až operace tuhle vadu vyřešila. Kdo ví, ale třeba jsem mohl být jinde, kdyby se na to přišlo dřív.

Problém s chlopní je natolik limitující faktor, že vás vyřadí ze sportu už v mládí. Je to mimochodem velmi rozšířená vada, možná třetina populace jí trpí. Ostatně ten rok Jirka našel dva další vrcholové sportovce se stejnou vadou. Ti silově zaměření k tomu mají větší sklony. A to je teď i moje práce, objevovat různé limitace sportovců.

Věk limitem v mém případě není. To, že jsem kariéru ukončil v 31 letech, po osmnácti sezonách a se tři čtvrtě milionem kilometrů v nohou, mělo jiné důvody. Však i smlouvu s týmem jsem ještě měl. Jedna z našich limitací je hlava, ta určuje, co člověk chce, čeho chce dosáhnout a co je schopen a ochoten pro to udělat. Ne že by ta moje prohrála, spíš přesměrovala svou motivaci jinam. Došel jsem k závěru, že už bych z cyklistiky neměl tu radost. A já sport dělal z čisté radosti, naplňoval mě.

Loni na podzim ve mně ale cosi přeskočilo a řekl jsem si: Dost. Bylo to hodně rychlé rozhodnutí, protože se objevila jiná šance. Jirkovi Dostalovi, se kterým jsem od problému se srdcem intenzivně spolupracoval, jsem zavolal, že nemám motivaci a že asi skončím. On hledal někoho k sobě a hned ten den jsme si sedli a řekli si, že máme oba zájem do toho vstoupit společně. Takže teď budujeme Centrum sportovní medicíny.

Je to obrovská příležitost a neuvěřitelná výzva. Vždyť já jsem do svých dvaceti let nepřečetl možná ani deset knih, ale teď čtu denně, desítky stránek různých studií. Snažím se být jako houba, nasávám všechno a většinu v angličtině, což je další výzva. Jdu na to trošku z druhé strany. Spousta sportovních lékařů zná teorii a protože třeba v mládí sportovali, teď se ke sportu vracejí. Nemají ale ten vhled profesionála. Já se chvíli snažil jezdit na kole a teď si naopak doplňuju vzdělání.

Stejně jako když jsem dělal bike fitting, měl jsem jiný názor na posed, tak i teď s tréninkem to vidím jinak. Protože rozhodně není jenom jedna tréninková cesta. Nasávám z vícero oborů, snažím se informace logicky zařazovat. Jedna z našich výhod je, že nemusíme trénovat podle žádného systému nebo jedné tréninkové školy, ale vezmeme si to, co do sebe bude zapadat. Já vlastně ani nechci trénovat, ale koučovat, vést. Jako teď bikerské sourozence Sáskovi.

Zabývám se primárně fyziologickým tréninkem, který je přenositelný mezi sporty. Přece lidské tělo je jen jedno. Každý sport je sice specifický svým pohybem, ale tělo na zátěž reaguje vždy stejně. Je proto chyba myslet si, že trénovat jako plavec nelze. Když má plavec dobře sestavený trénink, bude se z osmdesáti procent shodovat s tím, jak ho dělá dráhový cyklista.

K tréninku přistupujeme jinak, než je běžná praxe – hledáme především fyziologické limitace, jestli vás omezuje svalový, oběhový nebo dechový systém. Výkon se skládá z těchto tří složek (vedle toho samozřejmě hraje roli i metabolizmus a psychologie) a my se snažíme určit, která z nich je „ten“ limitátor výkonu. A najde se jich většinou víc.

Moje primární práce proto je vysvětlit trenérům, jaký má který trénink dopad na konkrétní systémy, a především rovnou nabízím řešení, jak limitace odstraňovat, jaké typy tréninků jsou pro jejich odstranění nejefektivnější.

Limitátory jsou jasně dané a odhalitelné a je jenom na lidech, jak s nimi budou pracovat. Můžete mít srdce jako zvon, ale pokud se nebudete umět nadechnout, bude vám k ničemu. V těle totiž budete zadržovat CO2 a výkon pak skončí dřív, než by musel.

Dnes je moderní posilovat core, hluboký stabilizační systém, bránici, mezižeberní svaly, ale mozek musí umět svaly použít ve správnou dobu, protože 90 procent lidí, se kterými se setkávám, dýchá špatně, má špatnou dechovou vlnu. Včetně olympioniků! Dnes už se nechodí do Sokola, kde by vám říkali: Vypni hruď. Dýcháme špatně, jen do horních laloků. Ale to všechno se dá přeučit, jen se tomu musíme věnovat, musíme si uvědomit, že bez správného nádechu a výdechu se ve sportu fungovat nedá.

Unikátní je taky náš přístup k tréninku takzvaně bez prahů, protože o jakých prazích se bavíme? Nedávno jsem četl studii, kde porovnávali jen 21 různých laktátových prahů, ale vedle toho máme prahy ventilační, metabolické... Naše tělo nezná nic jako prahy, protože vždy fungují všechny systémy najednou, jen v různém zastoupení. Všechno ostatní je nulová individualizace, jen vztahování k průměru. Ano, na většinu sportovců bude an/aerobní práh fungovat, ale je chyba se řídit jen podle něj. Každý jsme jiný, každý máme jinou limitaci i motivaci a každý chce dosáhnout jiného cíle.

Individualizace je to nejpodstatnější. Dvacet lidí z jednoho týmu nemůže trénovat podle jednoho plánu, dvacet lidí nemá stejnou výkonnost ani limity. Ve finále možná pojedou v závodě podobně rychle, neznamená to ale, že by měli stejně trénovat. Proto my jdeme po individuální diagnostice, tu je potřeba pochopit a uzpůsobit jí trénink. Když budu trénovat stejně jako Sagan, Gaviria nebo třeba Kulhavý, nemusím být stejně dobrý. Ne že by nebylo možné se k tomu dopracovat, ale pravděpodobně to nebude stejnou cestou.

Stejně tak naše metodika nestojí primárně na laktátu, takové testy děláme jen specifické (nejedná se o laktátovou křivku), pokud usoudíme, že nám dají nejlépe využitelné informace pro daného jedince vzhledem k jeho limitacím. Z laktátu se dá usuzovat metabolická reakce organizmu na zátěž. Když se laktátová křivka posune doprava, všichni vám řeknou, že jste se zlepšili vytrvalostně. Ale je třináct různých kombinací důvodů, co se mohlo stát, že se křivka posunula jedním nebo druhým směrem. Tyto testy jsou dobré pro porovnávání výkonnosti, aktuálního výkonu, ale jen tím porovnáváme stav. A neznáme důvody, proč jsme jeli 20 minut 320 a ne 350 wattů. Co vás limitovalo? Byly to svaly? Oběhový systém? Ten dechový?

Když na 330 wattech v maximu ventilujete 120 litrů za minutu, já vím, že je vaše ventilace limitní, protože s 6litrovými plícemi není problém pro trénovaného jedince dýchat 250 litrů za minutu. Na druhou stranu to neznamená, že kolikrát zlepšíte ventilaci, tolikrát budete lepší, protože až odstraníte jednu limitaci, najdete nejspíš další. Dodáte totiž tělu obrovské množství kyslíku, ale když ho nebudete umět využít, přijde svalová limitace. A s tou se dá zase pracovat. To je naše práce, ukázat lidem souvislosti. Je potřeba všechno správně pochopit a interpretovat.

Největší vhled do fyziologie nám dává spolupráce s Českým olympijským výborem. Chodí nám sem mimo jiné Top Team, což je sedmdesát nejlepších sportovců připravujících se na olympijské hry v Tokiu 2020. Neomezujeme se jen na cyklistiku, i když tam je nejvíc hobby závodníků, je to masový sport. Celou diagnostiku jsme schopni přenést do bazénu, do Račic na veslařský kanál, neomezujeme se na laboratoř. A ani na top sportovce, chceme služby poskytovat i amatérům.

Proto si letos v tréninkové rubrice v 53x11 probereme různé oblasti sportu v tématech jako periodizace, intenzita versus objem, respirace nebo třeba i vysokohorské soustředění, ačkoliv to pro amatérského cyklistu bude už hodně velká nadstavba. Tématem bude i nutrice, o níž jsem přečetl různá skripta pro americké univerzity, a zaskočilo mě, že ji sportovci vůbec neřeší. Tedy většina. Je až smutné, že lepší hobík se o sebe stará líp než profík nejen stran výživy. Ten, ač dělá sport vrcholově, má různé limitace, třeba dechové, nevykompenzovaný pohybový aparát, svalové dysbalance.

Výkon je soubor vlastností, ale tělo pořád bude řídit hlava. Ta nám nastavuje limity. Ve finále se ale nesmí zapomínat ani na pocity, protože můžete mít olympijského vítěze, který nikdy nebyl na žádném testu, jen dobře zná svoje tělo a ví, co mu sedí. Cest ke zlepšení je zkrátka spousta a když nemáte štěstí, že jste genetická anomálie, musíte hledat jiné.

A o to se letos pokusíme.

Vojtěch Hačecký pro časopis 53x11

Vojtech Hacecky
Laktát a jeho úloha ve sportovním tréninku

O laktátu toho bylo napsáno již mnoho. Naposledy z toho byla celkem horká debata na Facebooku. Některým diskutujícím jsem pak na jejich žádost poslal články, ze kterých vycházím. Už se neozvali. Asi je stále ještě čtou a přemýšlejí. Pro všechny ostatní přikládám přednášku co jsem měl před 2 měsíci na Slovensku na 3.sportovním kongresu.

Aktuálne informácie o úlohe laktátu v športovom tréningu od MUDr. Dostala

Jiri Dostal
Ten, kdo nemá čas cvičit, bude muset najít čas stonat - MUDr. Marie Skalská na ČRO

Svým jedinečným přístupem a metodami pomáhá těm, kteří chtějí změnit životní styl a být zdravější. Proč  i zdánlivě malá změna v životě může mít velké důsledky pro zdraví?

Lékařka, lektorka zdravého životního stylu a, jak sama sebe charakterizuje, „vyšumělá baletka“ Marie Skalská je známou propagátorkou zdravého životního stylu, jehož základem je pohyb. „Neexistuje buňka lidského těla, které by pohyb neudělal dobře,“ shrnuje svoji životní i profesní filozofii.

Stačí jen kliknout

Výmluvám lidí, že nemají čas cvičit, se směje. „Člověk dříve musel v zájmu udržení života vykonávat mnohem více pohybové aktivity. Dnes pokud jste jen trochu elektronicky zdatní, vám stačí vlastně dojít jenom na záchod. Na všechno ostatní stačí dvakrát kliknout,“ uvažuje. „Kdo nemá čas cvičit, bude si muset najít čas stonat.“

Sport by neměl být stres

Zdravý pohyb je nejen prevencí chorob těla, ale i duše. Skalská přitom zdůrazňuje „přirozený pohyb“, tedy žádné stresující sportování až do „vyplivnutí duše“. „Deset hodin sedět v kanceláři a pak se za hodinu zničit v posilovně může být méně prospěšné, než si dopřát dvacetiminutovou procházku.“

Jak zatočit s takzvaným emočním vedením? A co stojí za úspěchem nezdolné fyzické i psychické kondice Jaromíra Jágra? Poslechněte celý rozhovor ze záznamu.


Jiri Dostal