Hlavně se neuvařit
Kalendář se překulil do října a většina cyklistů si potřebuje od své vášně aspoň na chvíli oddechnout. Když ne fyzicky, tak aspoň hlavou, aby měli zase elán pustit se do přípravy na další rok. Poměrně ideálním prostředkem pro Středoevropana, co zažívá střídání ročních období a nemůže bez kola a třeba i závodního poměřování existovat ani v zimě, jsou virtuální starty na trenažéru.
Virtuální realita změnila a zpříjemnila trénování doma za nepříznivého počasí. Primárně tedy hobíkům, protože profíci pořád mají tendenci přesouvat se do teplejších destinací, a nebo jsou naprosto odolní, jako býval Niki Terpstra, kterého nedokázalo zastavit žádné počasí.
Nicméně ani u profíků není výjimkou, že na trenažéru za zimu odsedí desítky až stovky hodin. Možná na nich sedí víc, než by sami možná chtěli. Vždyť dnes je navíc móda, že se před závodem rozjíždějí, po něm zase vyjíždějí, což dřív nebývalo zvykem. Jindy třeba zůstanou viset někde ve špatném počasí při vysokohorském kempu, anebo bydlí v Andoře a tam taky běžně sněží, tak prostě musí na „ergáč“ sednout. Nebo jen plní marketingové povinnosti, které vycházejí z profesionálních smluv, a zkrátka se musejí některých závodů třeba na Zwiftu účastnit. Další věc je, že některé profesionální týmy pořádají vyjížďky „na dálku“ se svými závodníky. Virtuální realita dovoluje vyjet „na švih“ s tou vaší hvězdou, vidět, jak jede na tréninkové vyjížďce, takže jste takhle mohli doma šlapat třeba i vedle Chrise Frooma.
Z toho všeho nakonec vykrystalizovala možnost virtuálního závodění. Letos v zimě se konalo mistrovství republiky (vítěz Vojtěch Řepa), jelo se už taky o duhový dres na mistrovství světa (ten první získal veslař Jason Osborne, který je dnes v Alpecinu kolegou letošního šampiona Jaye Vinea). Za mě je ale obrovský problém s kalibrací a přenosem výkonu do hry. Ne všechny ergometry jsou správně kalibrované, byť výrobci se ohánějí nízkými procenty maximální odchylky přesnosti a že všechno funguje spolehlivě. Když si ale sednete na tři různé trenažéry, tak pojedete tři různé výkony.
Pokud pomineme technickou stránku, tak celá věc – když se dobře uchopí – je pro mě marketingově skvělá. Píše se o vítězi, píše se o týmu, který mu dal šanci, a je to win-win situace. Na druhou stranu motor není všechno. S rozdáváním smluv těm nejlepším na trenažéru začal ženský tým Canyon Sram, kde riziko neúspěchu bylo vzhledem ke konkurenci v ženském pelotonu daleko menší. U mužů je to přeci jen trochu jinak – riskujete, že ten nejrychlejší na stacionárním kolem nebude umět jezdit na tom opravdovém a závodit na něm. To je minus tohoto projektu. Plusem je to, že dáte šanci srovnat se lidem, které byste za normálních okolností na závodech přehlídli a sítí skautingu by propadli. Tady mají prostor ukázat, co v nich je.
A takový Jay Vine to přesně potvrdil. Byť až v 25 letech. Ale vzhledem k tomu, co se mu podařilo zajet, tak to přišlo akorát tak včas. Určitě mu ale úspěch nespadl shůry. Takoví lidé za sebou většinou mají aspoň nějakou závodní historii a určitě na kole soutěžili minimálně v závodech lokálního formátu. Takže nějaká, aspoň základní zkušenost tam je, a pokud jsou šikovní, zbytek se doučí. Nejspíš sice budou ztrácet v taktice, ale ve velkém týmu dostanou k ruce kapitána a pojedou – pokud zrovna nejde o mistrovství světa – s vysílačkou v uchu, takže spoustu informací dostanou z první ruky. Pokud je vůle na obou stranách, dá se řešit všechno.
Pokud chcete cyklistu posuzovat jen podle čísel, je to riziko, protože e-závody nebývají extrémně dlouhé. Máte jednu hodinu virtuálního závodu doma naplno versus šestihodinovou etapu v reálném světě. Na druhou stranu právě proto se takové akademie pro výběr talentů provádějí jako série závodů, aby trenéři viděli, jak závodníci v průběhu dnů uvadají. Pokud nebudou mít najeto, zajedou dobře první, možná i druhý den, ale třetí den se kousnou.
Co se skautingu týče, Pogačarův tým UAE používá pro posuzování potenciálu 5minutový výkon neboli maximum peak power. Na moje gusto je v tom až příliš velké množství statistiky, ale kdo si v číslech libuje, teoreticky pozná, jak závodník bude schopen fungovat i v dlouhém závodě. Každopádně si takto můžete změřit i zatím „no-name“ kluka na druhém konci světa.
Většina těch, co se cyklistikou živí, jezdí na kole proto, aby se pohybovali venku, ne aby seděli na ergáči v obýváku. Specifickou skupinou budou triatlonisté a zvlášť Amerika je pro virtuální cyklistiku obrovský trh, protože ve větších aglomeracích ani není šance se na kole pořádně svézt, a tak hodně sedí na ergometru doma.
Většinu profíků vlastně virtuální cyklistika moc nebaví, a tak ani příprava na závod nebývá veliká, protože oni mají sami od sebe vysoký standard, že výsledek uvaří z „čisté vody“. Prestiž je pak sice vysoká, takže do závodu vjedou naplno, ale nesoustředí se na ně, protože z toho nic reálně nemají. Nicméně i profíci intenzitu v zimě potřebují a takový virtuální test může být použit jako vhodný intervalový trénink.
Primární důvod současného úpadku zájmu o virtuální poměřování je nasycenost trhu. Prodejci mají představu, že všechno bude jen růst, ale covid už je snad definitivně pryč. Během lockdownu lidé na trenažérech šlapat museli, protože ven nemohli. A dost možná se jim to v tu chvíli i zprotivilo, protože toho bylo najednou moc. Ale říká se, že sto lidí – sto chutí, takže ať si každý vybere podle sebe.
Na druhou stranu – když už na trenažér musíte, pak je výrazně jednodušší sedět u virtuální reality, protože pro hobíka jde o nejjednodušší způsob intenzivního tréninku. Závodů se na virtuálních platformách pořádá mraky, což ale občas svádí k zbytečně častým intenzitám. Je nutné si takové závodění pohlídat tréninkově, aby se cyklista do sezony neuvařil. Nesmí jen dokola závodit, protože pak přijde jaro, kdy sice bude mít raketovou formu, ale na konci jara mu nohy odejdou.
Najednou mu začne chybět čas v základní vytrvalosti, ty jednoduché, pomalé a dlouhé aktivity. Když jen pojede naplno, začne se mu přebudovávat metabolizmus a začne fungovat primárně na sacharidech. Na jaře skočí ven a oproti kamarádům, kteří v zimě na ergometru pouze nezávodili, bude mít náskok. Ale oni se rozzávodí a ten, co celé přípravné období šlapal jako ďas na trenažéru, už nebude mít z čeho zrychlovat, a naopak mu bude docházet, protože nebude mít základ výkonnosti.
Pokud budete hodinu naplno šlapat maximálně dvakrát do týdne, proč ne. Jestli to někoho naplňuje... Každopádně se dá udělat výrazně chytřejší a efektivnější trénink. Na druhou stranu je to nejjednodušší cesta, protože hobíci se nemusejí extrémně trápit koukáním na stopky, na tepy, jedou to, co ostatní. Někoho se chytnou, nejde to, tak za chvíli přijede někdo jiný. A nemusí jít nutně o hodinový výkon, aplikace nabízejí trasy klidně i jen pětikilometrové, což je otázka pár minut o vysoké intenzitě.
Ale opakuji – takovéto závody bych zařadil maximálně dvakrát za týden a zbytek vyjížděk se snažil jen vozit. K tomu dělat i jiné doplňkové sporty, protože celou další sezonu zase člověk stráví na kole, takže k tomu je potřeba všeobecný rozvoj, třeba i posilovna, ale ideálně i nějaké jiné vytrvalostní aktivity jako chůze, běžky, plavání a podobně. Zkrátka dát zase tělo dohromady a netrápit se tím, že přece profíci sedí na kole každý den a že já musím taky. Profík je za to placený, kdežto hobík by cyklistiku a sport měl brát jako způsob, jak se starat o svoji tělesnou schránku.
S ní se pojí taky rizika virtuální cyklistiky, primárně ta zdravotní. Předpokládáme sice, že všichni za sebou mají zdravotní prohlídky a jsou v pořádku. Virtuální závod absolvujete v uzavřené místnosti a čím větší tam bude teplo, tím větší je riziko, že zkolabujete. A když k tomu máte srdeční vadu, o které ani nevíte, což dnes není vzácnost, nebo o ní víte a neřešíte ji, tak je risk ještě větší. Nejzásadnější, pokud chcete podávat výkon uvnitř, je chlazení. Kotník, zápěstí a krk jsou místa, kde se ochlazuje nejlíp. Cílem je udržet teplotu vnitřního prostředí stabilní.
Podobně jako u profíků je příprava na e-závod odvislá od toho, co je cílem této aktivity. Jestli je závod použit jako intervalový trénink, tak do něj lze směle nastoupit bez přípravy. Jinak se příprava moc neliší od přípravy na závod venku v sezoně, a to znamená i včetně jídla a pití. Tekutin je při indoor cyklistice nutno samozřejmě víc, protože se přehříváte a vzduch kolem taky tolik neproudí. Virtuální závod se dá dobře využít i k učení většího vstřebávání sacharidů v závodní intenzitě anebo právě i pití v průběhu závodu. Proto virtuální závody úplně nezavrhujeme, ale... Dobrého pomálu.
Do zlomu
Když už na trenažér musíte, pak je výrazně jednodušší sedět u virtuální reality, protože pro hobíka jde o nejjednodušší způsob intenzivního tréninku.
Virtuální závod absolvujete v uzavřené místnosti a čím větší tam bude teplo, tím větší je riziko, že zkolabujete. A když k tomu máte srdeční vadu, o které ani nevíte, což dnes není vzácnost, nebo o ní víte a neřešíte ji, tak je risk ještě větší.
Comments