Cyklistický svět žasne, jak „starý pán“ Mark Cavendish zase vítězí v disciplíně, která je založená na rychlosti, podle zažitých stereotypů výsadě mladších závodníků. Taky jste si mysleli, že šmrnc na pedálech s věkem odchází? Omyl, trénovat se rychlost dá a dokonce má i ve vyšším věku.
To, že Cavendish pár let nevítězil a teď už zase ano, má asi jediné vysvětlení: Quick-Step. Protože když se podíváme na jeho hodnoty, ať jde o pěti nebo patnáctivteřinové maximum, jsou podobné dobám jeho největší slávy. On nikdy nepředváděl výrazně vyšší čísla, ani když mu bylo 23 a vyhrával první etapy na Tour de France v dresu Columbia High Roadu. Mark je postavou drobnější, do celé rovnice proto výrazně vstupuje aerodynamika, kdy těží ze své takřka dokonalé pozice, takže vlastně ani extra vysoká čísla nepotřebuje.
Rozdíl mezi tím, jestli na silnici vyhráváte, nebo ne, je tým. Strašně málo lidí umělo vítězit bez týmu: Freire, Svorada nebo i Sagan, kteří byli schopni se dopředu natlačit při využití cizího vlaku. Ale ten Cavendish má a v osobě Mørkøva navíc asi nejlepšího rozjížděče na světě. Však si moc dobře uvědomuje význam týmu. Svých domestiků si vždy extrémně cenil a rozdával jim dárečky.
Takže žádné extra probuzení za jeho výkony nevidím. I když mu to na silnici nešlo, byl pořád schopen výborně závodit na dráze. S věkem nedošlo k žádné degradaci, zásadnímu snížení výkonu. Spíš mu zase začala fungovat psychika, protože na nastavení hlavy u sprinterů záleží ohromně. Stačí jedna „blbá“ sezona, kdy se potkají dva tři pády, kdy se nedostane do spurtu, a přestane si věřit. Ačkoliv čísla by tomu napovídala, není tam, kde být chtěl.
Silniční sprinter ale reálně sprinter není, protože spurt po šesti hodinách závodění není spurt čistě na sprinterská vlákna. Opravdu cyklistický sprint uvidíme leda na dráze. Jako se na deset sekund běhá atletická stovka, tak se na deset sekund jezdí dráhová dvoustovka.
Sprinteři se dál dělí na ty rychlé jako Cav a ty dieselové, kteří nemají takové vsazení, dokážou jet rychle po dlouhou dobu, ale nemají úplný nástup. Třeba Alexander Kristoff. Současný trend je, že v cyklistickém sprintu se extrémně přešlo do síly a Nor neuvěřitelně posiluje. Tím drží sílu v nohách a tou to urve. Je schopen podat velký výkon, ale není už tak rychlý.
Maximální výkon je vlastně maximální koordinovaná produkce energie, což je jedna z věcí, která se s postupem věku začne ztrácet. Právě tato koordinace! Spurter pak v absolutní rychlosti, v nástupu není rychlý, ale maximální výkon je schopen vytáhnout na nižší kadenci.
Kdežto Cavendish má takzvaný kick, nakopnutí. Nedisponuje sice takovým silovým výkonem, ale vytěží z toho, že je schopen se poskládat do pozice stejně jako Caleb Ewan, lehnout si na řídítka, což na získání rychlosti stačí. A Cav pak má navíc to, že z 65 km/ rychlosti je schopen zrychlit, ujet o půl kola a pak už ho nikdo nedojede. Ale ani on není neporazitelný, ví se o něm, že má problém s kopci, a tam ho můžete utavit. Ostatně na Giru to bylo taky vidět.
Nikdo není schopen to přesně kvantifikovat, ale rychlá vlákna začnou být postupem času méně aktivní. Jedna z teorií říká, že je to zhoršenou kognitivní funkcí, že mozek je zkrátka přestane používat. Dá se to stimulovat a cenu to má i ve vyšším věku, což se bavíme klidně o 60+. Na toto téma proběhlo několik studií, kdy starším cyklistům dvakrát za týden ordinovali sprint, a všechny studie popisují, že zároveň došlo ke zlepšení výkonnosti, ale i paměti například.
Trénink rychlosti/spurtu tedy i u starších smysl má. Tedy pokud takový cyklista ví, že je zdravý, má za sebou lékařskou prohlídku se zátěžovým EKG a měřením tlakové reakce na zátěž. Trénink ve vysoké intenzitě je přeci jen risk – pokud nemá pod kontrolou funkci srdce, krevní tuky, tlak, může si něco přivodit, kolapsy, zástavy. Ale kdo je v pořádku, pro toho bude mít sprinterský trénink spoustu pozitivních efektů, co se výkonu týče a zároveň zdraví.
Říká se sice, že kdo rychlost netrénuje mladý, už ji nikdy nenatrénuje. Není to úplně přesné, protože co mladý cyklista trénuje nejefektivněji, je koordinace. S dětmi je nejsnazší natrénovat vysokou kadenci, schopnost vsazení a zrychlení.
Trénovat absolutní rychlost, tedy pokud beru rychlost jako fyzikální veličinu, tedy to, jak rychle pojedu, je možné i ve starším věku. Jenom je zapotřebí k tomu přistoupit trochu jinak a nezapomínat ani na tu koordinaci, protože se vracíme na začátek – maximální rychlost je maximálně koordinovaná produkce energie. Takže pokud se u mladých víc soustředíte v tréninku na koordinaci, tak u starších na produkci energii.
Cavendish je stará škola. Jezdí série nástupů za motorkou, 15-20 vteřinové spurty z rychlosti do maxima. Nebo když se potkávají na jarních soustředěních, trénují rozjíždění ve vláčku. Je na to zvyklý i z dráhy, kde taky z vysoké rychlosti musí být schopen si ještě nastoupit. Jedině tak se rychlost rozvíjí.
Během závodů už s tím ale nehne, na to slouží zima, kterou stráví na dráhovce, ta mu pomáhá rychlost udržovat. Na ní si taky udržuje koordinaci, protože dráhovka vás nenechá šlapat špatně nebo alespoň ne v rychlostech, v kterých se pohybuje. Stejně tak trénují i dráhoví sprinteři, na extrémně lehký převod a snaží se „vytočit si nohy z pánve“.
Vyzrálý hobík bude jezdit 4-5krát za týden a pokud se chce spurtu věnovat, tak by jedna jednotka měla být věnovaná právě jeho nácviku, koordinaci, nástupům. Podobně jako profík jet maximální intenzitou na 15 sekund a pak 3-5 minut pauzy, aktivního odpočinku, kdy v klidu točí nohama, a zase znovu do maxima. Vhodné může být najít si silnici do ďolíku, rozjet se z kopce a spurtovat do protisvahu, ve kterém se snaží rychlost udržet.
Pokud se chcete věnovat spurtu, musíte nutně posilovat. A je zapotřebí posilovat celý rok, jako to dělají profíci – jestliže si chcete udržet maximální sílu, maximální produkci energie, čistě na kole to neuděláte. Pro udržení síly i přes sezonu stačí pět šest opakování s opravdu velkou zátěží v maximálním úsilí, což je dobré i na hormonální produkci a vyplavení růstového hormonu. Všechno ale směřovat k dynamice, aby svaly byly schopny rychlé produkce energie.
Trénink spurtu je pro hobíka možná i smysluplnější než pro profíky, ačkoliv ne vždy hobby závod končí ve spurtu. Ale amatéři si hodně nastupují, což je vlastně taky spurt, a čím lépe budou umět reagovat na nástupy ostatních a nevydají se při tom, tím víc sil zbude do závěru. A když dojde na spurt v malé skupince, je výhodou mít ho aspoň dobrý. Zrychlovat lze po padesátce, šedesátce... Nikdy není pozdě. Jen na to musíte mít hlavu.
Xxxx do zlomu xxx
Nikdo není schopen to přesně kvantifikovat, ale rychlá vlákna začnou být postupem času méně aktivní. Jedna z teorií říká, že je to zhoršenou kognitivní funkcí, že mozek je zkrátka přestane používat. Dá se to stimulovat a cenu to má i ve vyšším věku, což se bavíme klidně o 60+.
Comments