Objevování limitů a limitací Nová sezona, nový mentor a hlavně nový přístup. Tréninkovou rubrikou nás letos provede Vojtěch Hačecký, od loňského podzimu cyklistický penzista, který ihned poté, co svlékl dres profesionála, nasadil ten trenérský a v Centru sportovní medicíny převzal odpovědnost za sportovní fyziologické testy a následnou interpretaci jejich výsledků pro sportovce a jejich trenéry.
Byl to pro mě tenkrát celkem šok. Na kole jsem jezdil už dlouho, od roku 2000 a nějaké výsledky jsem taky „uplácal“.
Třeba světovou medaili v dráhovém madisonu s Martinem Bláhou. Svého času jsem měl jet i na testy ke Quick-Stepu, ale den před odjezdem mě sestřelilo auto. Smůla. Dlouho jsem jednal i s protourovým Milramem, až do prosince se řešila smlouva, ale k profíkům jsem se nakonec nedostal.
Nelituju
Já cyklistiku nikdy nedělal primárně pro výsledky nebo pro peníze, mě bavil kolektiv a ta cesta, poznávání sebe sama, svého těla. Jsem přemýšlivý a došlo mi, že o sobě vím velmi málo. Od 2009 jsem se trénoval sám, protože jsem chtěl být lepší, abych dostal smlouvu. A... Samozřejmě jsem to podělal. Přišlo mi, že dělám málo, což je jedna ze základních chyb, kterou replikuje většina. Chtějí moc a přeženou to. Ale byla to zkušenost.
Nejvíc pyšný jsem na jaro v Aiglu, v tréninkovém centru UCI ve Švýcarsku, když jsem závodil v kategorii U23. Tam jsem v jednom týdnu dojel šestý na amatérských Flandrech, osmý na další jednorázovce a druhý na ZLM Tour, kterou vyhrál Rowe, za mnou skončil Degenkolb, čtvrtý Viviani, pátý Phinney. Nikdo jiný nebyl třikrát v desítce. Ale nevyhrál jsem bohužel nic. A pak už jsem na tuhle výkonnost nikdy nenavázal.
O to překvapivější pak bylo, když jsem v 28 letech přišel k Dr. Jirkovi Dostalovi, který vede Centrum sportovní medicíny. Tolik testů, tolik vyšetření jsem měl ve své kariéře za sebou, ale až on mi zjistil, že mám díru v srdci. Nesrostla mi chlopeň, ta záklopka mezi levou a pravou síní.
Nikdo do té doby problém neviděl, protože díra se otevírala až v zátěži. Až čtyřicet procent krevního výdeje mi tak bez očištění teklo zpět do těla a tehdy mi došlo, jak a proč moje tělo reagovalo, proč jsem se mnohem rychleji unavoval. Nevědomky jsem se s tím naučil žít a až operace tuhle vadu vyřešila. Kdo ví, ale třeba jsem mohl být jinde, kdyby se na to přišlo dřív.
Problém s chlopní je natolik limitující faktor, že vás vyřadí ze sportu už v mládí. Je to mimochodem velmi rozšířená vada, možná třetina populace jí trpí. Ostatně ten rok Jirka našel dva další vrcholové sportovce se stejnou vadou. Ti silově zaměření k tomu mají větší sklony. A to je teď i moje práce, objevovat různé limitace sportovců.
Věk limitem v mém případě není. To, že jsem kariéru ukončil v 31 letech, po osmnácti sezonách a se tři čtvrtě milionem kilometrů v nohou, mělo jiné důvody. Však i smlouvu s týmem jsem ještě měl. Jedna z našich limitací je hlava, ta určuje, co člověk chce, čeho chce dosáhnout a co je schopen a ochoten pro to udělat. Ne že by ta moje prohrála, spíš přesměrovala svou motivaci jinam. Došel jsem k závěru, že už bych z cyklistiky neměl tu radost. A já sport dělal z čisté radosti, naplňoval mě.
Loni na podzim ve mně ale cosi přeskočilo a řekl jsem si: Dost. Bylo to hodně rychlé rozhodnutí, protože se objevila jiná šance. Jirkovi Dostalovi, se kterým jsem od problému se srdcem intenzivně spolupracoval, jsem zavolal, že nemám motivaci a že asi skončím. On hledal někoho k sobě a hned ten den jsme si sedli a řekli si, že máme oba zájem do toho vstoupit společně. Takže teď budujeme Centrum sportovní medicíny.
Je to obrovská příležitost a neuvěřitelná výzva. Vždyť já jsem do svých dvaceti let nepřečetl možná ani deset knih, ale teď čtu denně, desítky stránek různých studií. Snažím se být jako houba, nasávám všechno a většinu v angličtině, což je další výzva. Jdu na to trošku z druhé strany. Spousta sportovních lékařů zná teorii a protože třeba v mládí sportovali, teď se ke sportu vracejí. Nemají ale ten vhled profesionála. Já se chvíli snažil jezdit na kole a teď si naopak doplňuju vzdělání.
Stejně jako když jsem dělal bike fitting, měl jsem jiný názor na posed, tak i teď s tréninkem to vidím jinak. Protože rozhodně není jenom jedna tréninková cesta. Nasávám z vícero oborů, snažím se informace logicky zařazovat. Jedna z našich výhod je, že nemusíme trénovat podle žádného systému nebo jedné tréninkové školy, ale vezmeme si to, co do sebe bude zapadat. Já vlastně ani nechci trénovat, ale koučovat, vést. Jako teď bikerské sourozence Sáskovi.
Zabývám se primárně fyziologickým tréninkem, který je přenositelný mezi sporty. Přece lidské tělo je jen jedno. Každý sport je sice specifický svým pohybem, ale tělo na zátěž reaguje vždy stejně. Je proto chyba myslet si, že trénovat jako plavec nelze. Když má plavec dobře sestavený trénink, bude se z osmdesáti procent shodovat s tím, jak ho dělá dráhový cyklista.
K tréninku přistupujeme jinak, než je běžná praxe – hledáme především fyziologické limitace, jestli vás omezuje svalový, oběhový nebo dechový systém. Výkon se skládá z těchto tří složek (vedle toho samozřejmě hraje roli i metabolizmus a psychologie) a my se snažíme určit, která z nich je „ten“ limitátor výkonu. A najde se jich většinou víc.
Moje primární práce proto je vysvětlit trenérům, jaký má který trénink dopad na konkrétní systémy, a především rovnou nabízím řešení, jak limitace odstraňovat, jaké typy tréninků jsou pro jejich odstranění nejefektivnější.
Limitátory jsou jasně dané a odhalitelné a je jenom na lidech, jak s nimi budou pracovat. Můžete mít srdce jako zvon, ale pokud se nebudete umět nadechnout, bude vám k ničemu. V těle totiž budete zadržovat CO2 a výkon pak skončí dřív, než by musel.
Dnes je moderní posilovat core, hluboký stabilizační systém, bránici, mezižeberní svaly, ale mozek musí umět svaly použít ve správnou dobu, protože 90 procent lidí, se kterými se setkávám, dýchá špatně, má špatnou dechovou vlnu. Včetně olympioniků! Dnes už se nechodí do Sokola, kde by vám říkali: Vypni hruď. Dýcháme špatně, jen do horních laloků. Ale to všechno se dá přeučit, jen se tomu musíme věnovat, musíme si uvědomit, že bez správného nádechu a výdechu se ve sportu fungovat nedá.
Unikátní je taky náš přístup k tréninku takzvaně bez prahů, protože o jakých prazích se bavíme? Nedávno jsem četl studii, kde porovnávali jen 21 různých laktátových prahů, ale vedle toho máme prahy ventilační, metabolické... Naše tělo nezná nic jako prahy, protože vždy fungují všechny systémy najednou, jen v různém zastoupení. Všechno ostatní je nulová individualizace, jen vztahování k průměru. Ano, na většinu sportovců bude an/aerobní práh fungovat, ale je chyba se řídit jen podle něj. Každý jsme jiný, každý máme jinou limitaci i motivaci a každý chce dosáhnout jiného cíle.
Individualizace je to nejpodstatnější. Dvacet lidí z jednoho týmu nemůže trénovat podle jednoho plánu, dvacet lidí nemá stejnou výkonnost ani limity. Ve finále možná pojedou v závodě podobně rychle, neznamená to ale, že by měli stejně trénovat. Proto my jdeme po individuální diagnostice, tu je potřeba pochopit a uzpůsobit jí trénink. Když budu trénovat stejně jako Sagan, Gaviria nebo třeba Kulhavý, nemusím být stejně dobrý. Ne že by nebylo možné se k tomu dopracovat, ale pravděpodobně to nebude stejnou cestou.
Stejně tak naše metodika nestojí primárně na laktátu, takové testy děláme jen specifické (nejedná se o laktátovou křivku), pokud usoudíme, že nám dají nejlépe využitelné informace pro daného jedince vzhledem k jeho limitacím. Z laktátu se dá usuzovat metabolická reakce organizmu na zátěž. Když se laktátová křivka posune doprava, všichni vám řeknou, že jste se zlepšili vytrvalostně. Ale je třináct různých kombinací důvodů, co se mohlo stát, že se křivka posunula jedním nebo druhým směrem. Tyto testy jsou dobré pro porovnávání výkonnosti, aktuálního výkonu, ale jen tím porovnáváme stav. A neznáme důvody, proč jsme jeli 20 minut 320 a ne 350 wattů. Co vás limitovalo? Byly to svaly? Oběhový systém? Ten dechový?
Když na 330 wattech v maximu ventilujete 120 litrů za minutu, já vím, že je vaše ventilace limitní, protože s 6litrovými plícemi není problém pro trénovaného jedince dýchat 250 litrů za minutu. Na druhou stranu to neznamená, že kolikrát zlepšíte ventilaci, tolikrát budete lepší, protože až odstraníte jednu limitaci, najdete nejspíš další. Dodáte totiž tělu obrovské množství kyslíku, ale když ho nebudete umět využít, přijde svalová limitace. A s tou se dá zase pracovat. To je naše práce, ukázat lidem souvislosti. Je potřeba všechno správně pochopit a interpretovat.
Největší vhled do fyziologie nám dává spolupráce s Českým olympijským výborem. Chodí nám sem mimo jiné Top Team, což je sedmdesát nejlepších sportovců připravujících se na olympijské hry v Tokiu 2020. Neomezujeme se jen na cyklistiku, i když tam je nejvíc hobby závodníků, je to masový sport. Celou diagnostiku jsme schopni přenést do bazénu, do Račic na veslařský kanál, neomezujeme se na laboratoř. A ani na top sportovce, chceme služby poskytovat i amatérům.
Proto si letos v tréninkové rubrice v 53x11 probereme různé oblasti sportu v tématech jako periodizace, intenzita versus objem, respirace nebo třeba i vysokohorské soustředění, ačkoliv to pro amatérského cyklistu bude už hodně velká nadstavba. Tématem bude i nutrice, o níž jsem přečetl různá skripta pro americké univerzity, a zaskočilo mě, že ji sportovci vůbec neřeší. Tedy většina. Je až smutné, že lepší hobík se o sebe stará líp než profík nejen stran výživy. Ten, ač dělá sport vrcholově, má různé limitace, třeba dechové, nevykompenzovaný pohybový aparát, svalové dysbalance.
Výkon je soubor vlastností, ale tělo pořád bude řídit hlava. Ta nám nastavuje limity. Ve finále se ale nesmí zapomínat ani na pocity, protože můžete mít olympijského vítěze, který nikdy nebyl na žádném testu, jen dobře zná svoje tělo a ví, co mu sedí. Cest ke zlepšení je zkrátka spousta a když nemáte štěstí, že jste genetická anomálie, musíte hledat jiné.
A o to se letos pokusíme.
Vojtěch Hačecký pro časopis 53x11
Comments