Křížem krážem sportem (Tréninková moderna Vojtěcha Hačeckého)

Jeden skákal na lyžích, další zase hrál fotbal za mládežnickou reprezentaci, třetí byl mistrem světa ve skialpinismu a čtvrtý vrcholově vesloval, než se stal mistrem světa v e-cyklistice na Zwiftu. Teď se všichni potkávají v profi pelotonu a jsou ukázkou toho, že k cyklistice vedou různé cesty a že ta si má co vzít i z jiných sportů.

Je to aktivita, která je pro nás nade vše, ale nebuďme sebestřední – pořád je toho dost, co se my cyklisté můžeme naučit od kolegů z jiných sportů. A pokud na takovou inspiraci přistoupíme, můžeme pak být na kole ještě lepší.

Cyklistika je oproti jiným sportům velmi dobře měřitelná a pro sportovní vědu snadno přenositelná do laboratoří. Proto se kolem cyklistů sesypali různí odborníci, protože se u nich dobře sbírají data. Ostatní sporty jsou lehce pozadu za cyklistikou, která je lídrem v tom smyslu, co se dá na sportovcích tréninkově zkoušet. Na druhou stranu ostatní sporty inspirují cyklistiku. Tréninkové metody nebo mentální koučink z odvětví jako fotbal, plavání, atletika nebo dokonce balet, který je vlastně celý postaven na core stabilitě, můžou přinášet benefity a otevírat oči. Pilates nebo jóga už jsou tak zavedené, že už je ani není třeba rozebírat.

Plavci, veslaři, atleti – zkrátka zástupci olympijských sportů docházejí k nám do Centra sportovní medicíny a z vyšetření, testů a pohledu do jejich tréninkových deníků lze číst, že přenositelného je toho do cyklistiky strašně moc.

Protože nejsem zainteresovaný jako kouč toho kterého sportovce, protože neznám jeho tréninkovou historii a protože nemám na očích klapky v tom smyslu, že takto se trénovalo vždycky a takto to budeme dělat taky, pak můžu můžu nezávisle jejich metody pozorovat a právě ze sportovní všestrannosti těžit.

Ostatně pochopily to i velké profesionální týmy. Neměl třeba Froomův trenér původ ve veslování a následně vrcholovém plavání? Pokud se na metodu Tima Kerrisona, kterou si přinesl právě od vody, podíváme trochu blíž, je popisována jako reverzní model periodizace tréninku. Ten adoptovaly taky týmy BMC nebo ještě dřív Tinkoff a spočívá v tom, že se jezdci v prvních fázích tréninku soustředí na sílu a rychlost a teprve jak se blíží závody, protahují délky tréninkových jednotek. Což je v úplném rozporu se zažitým postupem najíždění kilometrů a postupného zrychlování.

Každý sport je něčím specifický a co dělá největší rozdíly a co je ve sportovní vědě velké téma z pohledu měření a hodnocení, je ekonomika pohybu. Často je o ní v naší tréninkové rubrice řeč a jde o to, jak tělo umí ušetřit energii tak, aby pohyb provedlo co nejlaciněji. Kdybyste plavali a jezdili na veslařském trenažéru, do toho ještě běhali, vyrobíte si obrovský motor. Ale jakmile sednete na kolo, nebudete schopni tyhle svoje watty prodat, převést je na pedál, protože pohyb to bude najednou úplně jiný.

Jen se podívejte na výsledky Jizerské 50, jak ji jezdí olympionik Martin Fuksa. Kanoisté tráví na běžkách hodně času, protože je živí vršek těla – trup a ruce, a tak to na běžkách umí prodat. Přitom ale vůbec nevypadá jako běžkař, protože je obrovský. Má ale tréninkový objem v určité tréninkové intenzitě, který je ve finále velmi podobný tomu, co dělají běžkaři. A spolu teď hodně řešíme tohle téma, protože kanoisté byli jedni z prvních, kteří se ptali, co by si mohli vzít z jiných sportů.

Když přípravu sportovce rozeberete do detailu, zjistíte, že počet tréninkových hodin (u elitní kategorie se pohybujeme někde kolem 1200 hodin) běžce na lyžích, biatlonisty, veslaře nebo cyklisty se bude za rok lišit třeba o sto, možná sto padesát hodin, ale ne víc. Co se ale liší, je přístup.

Jsou totiž sporty, třeba veslování, které jsou náročné na to, abyste vydrželi ten stejný pohyb provozovat tak dlouho. Takže veslaři jsou přirozeně zvyklí trénovat dvoufázově, zatímco cyklista silničář na dvě fáze prostě není zvyklý, ačkoliv v určitých fázích přípravy by mu to určitě pomohlo. A ono se to taky pomalu vrací, někteří už podle tohoto principu zase začali trénovat. Například udělají kvalitní intervalovou jednotku dopoledne, snědí oběd a pak se jdou ještě vyjet. Do toho se vložili i nutriční poradci, kteří začali efekt dvoufázových tréninků navyšovat tím, že provádějí nutriční manipulace – třeba vynechání obědové přílohy po těžkém dopoledním tréninku má za cíl nastartovat tukový metabolizmus, který podpoří odpolední volná jízda.

Inspirovat se můžete taky u plavců, ale je otázkou, jestli to chcete – oni totiž trénují tři až čtyřikrát týdně třífázově. Plavci mají největší tréninkové objemy a zase je to dáno tím, že v bazénu nevydrží víc než hodinu a půl. I když jdou plavat objemy, je to do dvou hodin, a tak mají tréninky takto rozsekané, aby do sebe ten obří objem dostali. Plavci potřebují obrovské aerobní kapacity, protože při plavání se cíleně dusí. Plaváním se nenaučíte dýchat, jak se říká, naučí se tolerovat zvýšenou hladinu CO2 v těle, protože tělo nemůže dýchat tak, jak potřebuje. Ale jestli je něco, co byste si od plavců mohli vzít, tak je to time management. V tom jsou skvělí, protože do běžného dne jsou schopni nacpat šest, sedm tréninkových hodin.

Rychlostní kanoistika nebude nikdy mít tolik tréninkových hodin jako cyklistika, a důvod je prostý – v lodi se klečí. Zkuste si šest hodin klečet. Tak to kanoisté dohánějí běháním, kombinují s dalšími aktivitami, lezou po stěně, hrají fotbal, florbal, protože na prvním místě jde o pestrost. Je to sice kombinace zdánlivě nesourodých, protikladných disciplín, ale myšlenka za tím je taková, že jsou důležité hodiny pohybu, a udělat je tak, aby to člověka bavilo.

Když se ale podíváme na fyziologii za jejich výkonem, motory kanoistů a cyklistů jsou si ve spotřebě kyslíku, výkonu, srdečním výdeji i ventilaci strašně podobné. Což ale současně neznamená, že Fuksovi neujedete na kole. Co si ale od nich kanoistů můžeme vzít, zvlášť hobík, je to, že pokud zrovna není možnost z jakýchkoliv důvodů sednout na kolo, tak to vůbec nevadí, protože se může zařadit libovolná jiná aktivita, která povede ke stejnému cíli. A naopak bude zdravější, protože nepůjde zase jen o jednostranné zatížení. Profesionální sport není zdravý, protože si při něm tělo regulérně huntujete. Existuje na to výraz funkční patologie.

Jde tedy o to nebýt rigidní v tom, že musíte jenom jezdit na kole, protože jako hobík nemusíte vůbec nic. Kolo vás může jen extrémně bavit a neexistuje jediný důvod stresovat se tím, že na ně zrovna nemůžete sednout. Můžete ho nahradit jiným pohybem a výsledek bude pro tělo stejný, protože tělo nezná určování intenzit podle tepů, nezná ani watty. To všechno jsou externí měření, která jsme my lidi schopni evidovat a podle kterých se trenér snaží dirigovat přípravu svěřence, jak si myslí, že je to nejlepší. Pro tělo je ale v tu chvíli nejdůležitější, že jen provozuje nějaký pohyb.

To nejzákladnější, pokud se zase jednou vrátíme k Seilerově pyramidě tréninkových potřeb, je celkový objem kontrakcí svalového vlákna. A jedno, jakým způsobem. Takže proč jít v zimě na hodinu na ergáč, který třeba nemilujete, když můžete vzít brusle a jít si zabruslit. Nejste profíci, kteří potřebují řešit půlprocento ekonomiky pohybu, vy se chcete sportem bavit a zůstat zdraví, ne jednostranně zaměření.

Petr Vakoč mi jednou vyprávěl, jak dostal na stůl jídlo a tým mu řekl: Tumáš, to je všechno, co dostaneš, tak je to spočítané. Ale kde je pak ta radost? Abyste tu bolest vydrželi, potřebujete i kus zábavy, udělat si to pestré a nebýt ve stresu z toho, že když zrovna nejedu na kole a dělám něco jiného, tak že nebudu na kole dobrý. Základní myšlenka tréninku je, že všechny sporty směřují k tomu stejnému cíli, jen jinými cestami.

Jako nejefektivnější náhražka kola v našich zeměpisných šířkách se nabízí běžecké lyžování. Historicky se to ví a dělalo se to tak, ale dnes už ne, protože se všichni seberou a jedou raději na Mallorku. Dřív se hrával hokej, chodilo se do tělocvičny, jezdilo se na soustředění na hory, dnes všichni jezdí do tepla. A zvlášť u dětí je to největší tragédie, z nich jsou dnes profesionálové a ve dvanácti letech jezdí na soustředění na Mallorku.

Inspirace s otevřenýma očima je super věc, ale pozor – snaha o vstřebání příliš mnoho externích impulsů nebo jejich náhodná aplikace nepřinese kýžený efekt. Ani v Ineosu tak vyhlášeném novými přístupy nikdy neexperimentují. Základem je klást (si) spousty otázek, zkoušet v tréninku, pak o věcech přemýšlet a analyzovat je. Nicméně ideje, co nabourávají letité konvence, můžou být pro vaši cyklistiku benefitem.

Xxx Do zlomu xxxx

Nebuďme sebestřední – pořád je toho dost, co se my cyklisté můžeme naučit od kolegů z jiných sportů.

Takže veslaři jsou přirozeně zvyklí trénovat dvoufázově, zatímco cyklista silničář na dvě fáze prostě není zvyklý, ačkoliv v určitých fázích přípravy by mu to určitě pomohlo. A ono se to taky pomalu vrací, někteří už podle tohoto principu zase začali trénovat.

Jde tedy o to nebýt rigidní v tom, že musíte jenom jezdit na kole, protože jako hobík nemusíte vůbec nic.