Problematika transgender sportovkyň

Rozhovory jsou skvělá cesta, jak vysvětlit některá témata. Jejich problém je, že ne vždy dokážou zasáhnout celou hloubku problému. Tak tomu bylo i v mém rozhovoru pro DVTV na téma transgender sportovkyní. Tento text tedy navazuje na rozhovor, který je možné poslechnout na této adrese: DVTV - Transgender sport

Problematika transgender sportovkyní není vůbec jednoduchá, protože jakékoliv rozhodnutí bude silně vnímáno oběma striktními názorovými křídly. Jde totiž o konflikt hodnot a zejména sociální sítě a jejich anonymita umožňuje velmi vzrušenou a zkratkovitou debatu. V tomto textu se ale budeme striktně držet faktů a objektivních parametrů.

Fakta

Je třeba rozlišovat mezi pohlavím biologickým (sex) a sociálním (gender). Ve sportu historicky a logicky definujeme kategorie podle pohlaví biologického. Problematika transgender sportovců, jakkoliv oprávněná je pak otázka posledních let. Vytvoření ženských kategorií ve sportu se datuje na začátek 20 století jako ochrana spravedlivé možnosti soutěžit, neboť již tehdy bez vědeckého podkladu bylo zřejmé, že mužské a ženské výkony, zejména v některých sportech, jsou zcela rozdílné a vedly by k diskriminaci žen.

Kategorie ve sportu obecně jsou definovány z důvodu spravedlivé šance uspět a porazit soupeře. Biologické, fyziologické, technické, zdravotní, psychologické a další parametry uvnitř kategorie by měly dát velmi podobnou možnost vyhrát všem sportovcům v dané kategorii. Proto vznikly váhové (box, vzpírání, MMA), věkové (mládež), technické (kord, šavle) či právě mužské/ženské kategorie, tak aby byl zachován princip spravedlnosti. Ženské a mužské kategorie jsou pak historicky dány biologickým pohlavím a ne pohlavím sociálním.

Rozdíl ve výkonech mezi pohlavími je značný a je patrný zejména v silových a rychlostních sportech. Například síla u biologických mužů je vyšší o 30-40 %, rychlost o 10-15 % a síla úderu je vyšší dokonce o 160 %. Z fyziologických metrik je například VO2max vyšší o 20-40 %. Takto výrazné rozdíly pak zcela znehodnotí původní myšlenku spravedlnosti soutěže v dané kategorii, pokud do ženské kategorie vstoupí sportovec s mužskými parametry. Srovnatelným příkladem by mohlo být soupeření v boxu, kdy bychom do ringu proti sobě postavili boxery ze supertěžké a lehké váhy. Jen antropometrické parametry by pak natolik převážily, že ani sebelepší boxer z lehké kategorie by nebyl schopen porazit středně kvalitního boxera ze supertěžké váhy. Tělesná hmotnost a s ní spojená síla by tedy značně převážila jako dominantní rozdílový faktor výkonu. Dalším sice neměřitelným, ale psychology dobře popsaným faktorem ovlivňujícím výkon je vliv na mentální stránku a motivační faktory. Některé transgender ženy zůstávají ve svých vzorcích jednání stále spíše muži, nejspíše na podkladě dlouhodobých adaptací androgenních hormonů.

Na druhou stranu není možné zavírat oči před inkluzí. Sociální rovnoprávnost obou pohlaví a právo na sebeurčení je jistě trend, který je nutno v obecné rovině maximálně podporovat. Inkluze transgender žen však vzhledem k výše uvedeným faktům musí být v závodním sportu regulována, neboť by popírala základní princip spravedlnosti. Toto téma je odborné veřejnosti známé a diskutuje se již mnoho let z mnoha úhlů a odborností. Otázka inkluze transgender mužů je bez potíží přijímána. Zejména proto, že jejich fyzická adaptace pomocí kontrolované testosteronové terapie v rámci terapeutické výjimky nepřesahuje hladiny obvyklé u mužů a nepředstavuje tedy žádnou zásadní výhodu oproti biologickým mužům. Jejich inkluze do závodního sportu je tedy zcela logická a bez limitace. Veřejně známé výsledky a úspěšné případy těchto sportovců pak dávají možnosti volné inkluze za pravdu.

Zcela jiná je otázka transgender žen. V současné době stále platí pravidlo z roku 2015, které umožňuje soutěžit v ženské kategorii původně biologickému muži, který se sociálně identifikuje jako žena a po dobu 1 roku před OH prokáže, že hladina jeho testosteronu je nižší než 10 nmol/l. Pravidlo bylo vytvořeno před OH v Riu, kdy bylo nutno změnit striktní pravidla z roku 2003 pod tlakem politických a sociálních vlivů. Tato hodnota byla definována na základě laboratorních výsledků u žen s polycystickými ovarii (stav při kterém je mírně vyšší hodnota testosteronu) a bylo použito + 5 SD (směrodatných odchylek), tak aby bylo zcela bez jakýchkoliv pochyb dosaženo možných limitních hodnot pro ženu. Navíc je tato hodnota dolní hranicí testosteronu pro muže. Problém tohoto pravidla byl, že v době jeho zavedení zcela chyběly informace, zda snížení hladiny testosteronu na tuto úroveň bude mít za následek snížení výkonu tak, aby byl zachován princip spravedlnosti. Jiná možnost ale tehdy nebyla.

Limit tohoto pravidla se ukázal záhy již na OH v Riu, kdy v ženské kategorii běhu na 800 m všechny tři pódiová místa obsadily běžkyně s hyperandrogenním syndromem. Zde prosím neplést ženské transgender sportovce – biologicky muž, sociálně žena a hyperandrogenismus – skupina onemocnění, kdy je biologicky fenotyp ženy s mužskými rysy, ale sociálně žena. Pro porovnání efektu testosteronu je to však dobrý příměr. Na základě tohoto výsledku pak některé federace (jako například atletická) přistoupily k razantnějšímu snížení limitu hladiny testosteronu na 5 nmol/l či inkluzi zcela zastavily ( rugby).

Během posledních let proběhlo několik studií, které sledovaly právě efekt snížení testosteronu pod limitní hladinu. Některé parametry opravdu během krátké doby klesly na „ženskou“ úroveň, jako například hladina hemoglobinu. Nicméně valná většina sledovaných parametrů klesla jen o několik procentních bodů oproti původní úrovni a výhoda vlivu testosteronu zůstala tedy ve značné míře zachována. Neboli se nepotvrdila hypotéza, že snížení hladiny pod 10nmol/l po dobu jednoho roku bude mít efekt takový, že dojde k možnosti spravedlivého soutěžení v dané kategorii. Toto je celkem logické, protože hlavní efekt působení mužských pohlavních hormonů není v aktuální době dospělosti, ale proběhl již za puberty. V době do puberty se silové a rychlostní schopnosti dívek a chlapců zvyšují celkem rovnoměrně lineárně. Ale s nástupem puberty dochází u chlapců k exponenciální akceleraci, zatímco dívky pokračují v lineárním zvýšení. Tehdy se cesty rozdělí. Od té doby je již struktura těla a tkání utvořena a krátkodobé, jednoroční snížení hladiny mužských pohlavních hormonů má jen omezený efekt. To také potvrzují zkušenosti s dopingem s anabolickými steroidy, kdy svalové buňky i po 4 letech vysazení dopingových látek zachovávají své parametry na původní úrovni.

Spravedlnost vs. inkluze

Jak je z výše uvedeného patrné, není za současně platných pravidel možno dodržet spravedlnost, zejména ve sportech se značným vlivem síly, váhy a rychlosti na výkon a pořadí. Bude třeba hlubší diskuse, jak tento problém vyřešit a jistě půjde o diskusi velmi horkou z obou stran názorového spektra.

Eticky je však na místě se ptát, kde je hranice práv jedince a kde jeho právo omezuje práva ostatních. Nejde totiž jen o několik transgender sportovců, ale i o mnohem vyšší počet jejich soupeřů, kteří mohou být administrativním rozhodnutím výrazně ovlivněni a kráceni na svém právu pro spravedlivou soutěž. Některé návrhy jako například zřízení speciálních kategorií jsou pak neuskutečnitelné, jiné až nesmyslné. V olympijských sportech se rozdávají tři medaile. Fakt, že jako transgender sportovec vyhrávám jednu z nich znamená, že někdo další jí nedostane. Pokud je má biologická výhoda o mnoho procent vyšší než mého soupeře, tak tímto aktem mu odpírám právo na spravedlivou soutěž o medaili, kterou by jinak při mé nepřítomnosti mohl vyhrát.

Existuje jedna cesta, která zatím není příliš diskutována. Pro její pochopení se vraťme o 120 let zpět do doby OH v Paříži, kdy poprvé startovaly ženy ve svých kategoriích. Jak jsem již předeslal, bylo to z důvodu ochrany žen, aby bylo zachováno právo na spravedlivé soupeření. Proč tedy nejít stejnou cestou. Ochraňme ženské kategorie tím, že je budeme definovat biologicky. Neboli soutěžit v nich mohou pouze biologické ženy. Neřešme nyní hyperandrogenní syndromy. Jde o jiné a také velmi složité téma. Mužskou kategorii pak můžeme rozšířit o možnost transgender žen s tím, že ji můžeme nazývat třeba muži a ostatní. Ano, jsem si vědom toho, že pak budou mít transgender ženy horší šanci na úspěch, ale zdá se, že toto je jediná cesta, jak zachovat alespoň elementární spravedlnost a zároveň nechat možnost inkluze v nějaké rozumné míře.

Další z možností je samostatné posouzení jednotlivých sportů a disciplín, s co největší snahou o podložený důkaz významnosti ovlivnění výkonu na základě rozdílné biologie. Nikdo asi nebude pochybovat o vlivu na silové a rychlostní sporty a disciplíny, kde je pozitivní efekt zcela jednoznačný. Na druhém pólu jsou pak některé dovednostní sporty jako třeba střelba, některé gymnastické disciplíny či synchronizované plavání, kde je efekt zcela nevýznamný a inkluze možná. Valná většina sportů ale bude spadat do prostoru mezi těmito dvěma extrémy a bude jistě zajímavé sledovat další diskuzi k této problematice.

Ano, všichni chtějí vyhrávat. Ale jen pár z nás má vlohy podpořené mnohaletou systematickou a tvrdou prací, která jim dává právo užít si pocit vítezství. Proto není férové a je nespravedlivé jim tuto možnost brát, ať již z jakéhokoliv bohulibého úmyslu. Nikdo nebere transgender sportovci právo sportovat v jeho oblíbeném sportu, ale pro závodní sport, zejména profesionální, by měla platit jasná kritéria přednosti spravedlnosti před inkluzí.